Kolik stojí výroba oblečení v Česku? Cena trička není jen látka a šicí stroj

Kolik stojí vyrobit tričko?

Na první pohled by to mohla být docela jednoduchá rovnice. Vezmeme kus látky, připočítáme nitě, švadlenku a elektřinu do šicího stroje. Hotovo. Jenže takhle by firma vydržela přibližně do chvíle, než přijde první výplata, faktura za elektřinu, servis stroje, účetní, dopravce, vratka, reklamace nebo daňové přiznání.

Cena výrobku totiž není cena materiálu. Je to cena celého systému, který musí fungovat od prvního návrhu až do chvíle, kdy zákazník otevře balíček.

A pokud vyrábíte v Česku, zaměstnáváte lidi, máte vlastní dílnu a běžný sortiment vyrábíte systémem Just in Time až podle skutečných objednávek, začíná být ta rovnice docela zajímavá.

Kolik tedy stojí jedno tričko?

Na tuhle otázku neexistuje jedno univerzální číslo. Jiné náklady má jednoduché tričko, jiné výrobek s dlouhým rukávem, zipem, kombinací materiálů, sublimačním tiskem nebo složitějším střihem. Rozdíl dělá spotřeba materiálu, počet výrobních operací, čas potřebný na přípravu, šití i kontrolu.

A hlavně: část nákladů dokážeme přiřadit ke konkrétnímu tričku poměrně snadno. Jiná část vzniká proto, aby vůbec mohla existovat firma, která vám to tričko vyrobí. Takže když někdo vezme metr látky, vynásobí ho cenou materiálu a oznámí: „Vždyť to tričko přece nemůže stát tolik.“

…v rovnici mu ještě chybí docela dost řádků.

Materiál je začátek. Ne celá cena

První viditelný náklad je samozřejmě materiál. Na jeden výrobek potřebujeme určitý počet metrů úpletu. K tomu mohou patřit nitě, pruženky, zipy, etikety, případně potištěné díly nebo další komponenty.

Ani tady ale neplatí: spotřeba střihu = skutečná spotřeba materiálu

Střihové díly mají rukávy, průkrčníky, oblouky a další tvary. Když je rozkládáme na plochu textilie, mezi nimi vznikají prostřihy. Snažíme se materiál využívat co nejefektivněji, ale lidské tělo má tu nepříjemnou vlastnost, že není obdélník. Do skutečných nákladů proto patří i materiál, který se do výrobku přímo nedostane.

Než něco ušijeme, někdo to musí vymyslet

Hotové tričko nezačíná u šicího stroje.

Začíná návrhem.

Někdo musí rozhodnout, co má výrobek umět, vybrat materiál, vytvořit konstrukci střihu, připravit první vzorek, vyzkoušet ho a obvykle několikrát upravit.

Potom je potřeba základní střih vystupňovat do jednotlivých velikostí.

Pokud má výrobek grafiku, přibývá návrh motivu, jeho příprava pro tisk, případné vzorkování a další technologická práce.

První prototyp přitom není výrobek, který prodáme zákazníkovi.

Je to náklad na vývoj.

A stejně jako automobilka musí cenu vývoje rozpočítat mezi auta, musí textilní firma náklady na vývoj postupně unést v cenách skutečně prodaných výrobků.

Švadlenka nestojí jen svoji čistou výplatu

Tohle je místo, kde bývá domácí ekonomika výroby často překvapivá. Když zaměstnanec dostane určitou částku na účet, firma nezaplatila pouze tuto částku. K hrubé mzdě patří zákonné odvody zaměstnavatele, placená dovolená a další personální náklady. Zaměstnanec také není produktivních osm hodin denně 365 dní v roce. Existují státní svátky, dovolená, nemoc, školení, přestávky a další normální součásti zaměstnání.

Česká švadlenka navíc dost neochotně přijímá výplatu v podobě dobrého pocitu, že zákazník dostal tričko levně. Práce stojí peníze. A to není chyba systému. To je právě důvod, proč může člověk chodit do práce a za svoji práci dostávat mzdu.

A švadlenka není jediný člověk ve firmě

Tričko musí někdo navrhnout.

Někdo připravuje střihy.

Někdo objednává materiály a kontroluje jejich stav.

Někdo řeže.

Někdo tiskne.

Někdo šije.

Někdo hotový výrobek kontroluje.

Někdo přijme objednávku, vystaví doklady, komunikuje se zákazníkem, řeší výměnu velikosti, reklamaci nebo vrácení zboží.

Někdo spravuje e-shop, fotografuje výrobky, připravuje produktové informace, řeší účetnictví a daně.

A nakonec někdo výrobek složí, zabalí, vytiskne štítek a předá dopravci.

Tričko tedy nevyrábí šicí stroj. Vyrábí ho firma.

Stroje také nejsou zadarmo

Profesionální textilní výroba potřebuje vybavení. Šicí stroje, overlocky, coverlocky a další specializované stroje se musí nejdřív koupit. Potom potřebují údržbu, servis, náhradní díly a časem také obnovu. A když se stroj porouchá, náklad není jen faktura servisního technika. Po dobu opravy také nevyrábí. Totéž platí pro řezací techniku, tisk, počítače, tiskárny, skladové vybavení a další provozní technologie. Stroj tedy není jednorázový nákup, který pak dalších třicet let zdarma chrlí trička.

Škoda. Byl by to sympatický obchodní model.

Dílna stojí peníze, i když se zrovna nešije

Výrobní prostor musíme mít kde provozovat. Potřebuje elektřinu, vytápění, osvětlení, vodu, údržbu, revize a další povinné provozní náklady. A většinu těchto nákladů platíme bez ohledu na to, jestli dnes vyrobíme sto kusů nebo deset.

Tomu se v ekonomice říká fixní náklady. Firma je musí postupně rozpustit do výrobků, které skutečně prodá. Proto také není fér porovnávat cenu výrobku vznikajícího v legálně fungující české dílně s cenou, která vychází jen z nákupní ceny hotového trička dovezeného v kontejneru.

Jsou to dva úplně jiné ekonomické modely.

Just in Time nám šetří jednu věc: výrobu hotových výrobků bez zákazníka

U našeho běžného sortimentu fungujeme systémem Just in Time. Materiály a potřebné komponenty držíme připravené skladem. Konkrétní model, velikost a variantu ale běžně nevyrábíme předem podle toho, co si myslíme, že se možná prodá. Nejdřív přijde objednávka. Teprve potom vznikne konkrétní výrobní požadavek.

Materiál skladem → objednávka → výroba konkrétního kusu → kontrola → balení → expedice.

Proto také u běžného sortimentu uvádíme: „Materiál skladem, odeslání běžně do 1–5 pracovních dnů.“ JIT nám tedy pomáhá omezit ekonomické riziko, že vyrobíme například dvacet hotových kusů určité velikosti a potom zjistíme, že je nikdo nechce.

Ale neznamená výrobu bez nákladů.

JIT také něco stojí

Velkosériová výroba má jednu velmi silnou ekonomickou výhodu: opakování. Když dlouho vyrábíte pořád stejný model ve stejné konfiguraci, dokážete práci velmi efektivně organizovat. Připravíte jedno nastavení a potom vyrábíte velké množství podobných kusů. JIT funguje jinak.

Objednávky mohou obsahovat různá trička, velikosti, barvy, délky rukávů a další varianty. Výrobní plán proto musí reagovat na skutečnou skladbu objednávek. To přináší více změn, přípravy, manipulace a organizace. Takže JIT není způsob, jak vyrobit české tričko nejlevněji na světě.

Je to způsob, jak nevyrábět hotové tričko dřív, než pro něj existuje zákazník.

Materiál přesto musíme zaplatit předem

JIT neznamená, že nemáme žádný sklad. Máme sklad materiálů a komponentů. A ty jsme museli koupit - dopředu. To znamená, že část peněz firmy leží v rolích látky, zipech, nitích a dalších zásobách ještě předtím, než si zákazník objedná konkrétní výrobek.

Tomu se říká vázaný kapitál. Firma tedy zaplatí dodavateli materiál dnes a peníze se jí mohou vrátit až ve chvíli, kdy z něj o několik týdnů nebo měsíců později vyrobí a prodá konkrétní zboží. JIT omezuje zásobu hotových výrobků.

Neodstraňuje potřebu financovat výrobu.

Další peníze jsou ve výrobku mezi objednávkou a zaplacením

A tady začíná být zajímavá dobírka. U objednávky zaplacené kartou nebo převodem máme před výrobou nebo expedicí jistotu, že zákazník svoji část obchodu splnil.

U dobírky je situace jiná.

Objednávka přijde.

My podle ní vytvoříme výrobní požadavek.

Materiál se spotřebuje.

Lidé výrobek připraví, ušijí a zkontrolují.

Někdo ho zabalí.

Zaplatíme obal.

Objednávka se předá dopravci.

Zaplatíme dopravu.

A teprve když zákazník zásilku skutečně převezme, dostaneme zaplaceno.

U dobírky tedy v podstatě financujeme celou objednávku až ke dveřím zákazníka a bohužel mnohdy zbytečně.

Dobírka není nezávazná rezervace

Tohle je potřeba říct dost jasně. Když zákazník dokončí závaznou objednávku v e-shopu, nejde o tlačítko: „Možná bych to chtěl, tak mi to zatím pošlete a já se potom rozhodnu.“

Podmínky konkrétního vzniku smlouvy určují obchodní podmínky e-shopu, ale české spotřebitelské právo vyžaduje, aby byl zákazník při elektronické objednávce jasně upozorněn, že objednávka znamená povinnost zaplatit. Pokud zákazník obchodní podmínky při objednávce odsouhlasí a smlouva podle nich vznikne, nejde o nezávaznou rezervaci.

Samozřejmě existují situace, kdy zákazník může objednávku zrušit nebo využít svoje zákonné právo na odstoupení od smlouvy. To je naprosto legitimní. Něco jiného je ale nic neudělat, nekomunikovat a pouze nechat zásilku vrátit odesílateli. Nepřevzetí balíčku samo o sobě není totéž jako řádné oznámení, že zákazník smlouvu ruší nebo od ní odstupuje.

Proč je nevyzvednutá dobírka u JIT obzvlášť nepříjemná?

Protože v okamžiku objednávky jsme ještě často neměli hotový výrobek.

Zákazník si objednal například konkrétní tričko ve velikosti XL.

Objednávka vytvořila požadavek: vyrobit konkrétní XL pro tohoto zákazníka.

Materiál byl ustřižen.

Výrobek byl ušit.

Někdo ho zkontroloval.

Někdo ho zabalil.

Zaplatili jsme obal a dopravu.

Dopravce zásilku přivezl na výdejní místo nebo zákazníkovi.

A zákazník ji nevyzvedl.

Balík potom cestuje zase zpátky.

A podnikatel nejenže nedostal zaplaceno za závazně objednaný výrobek na základě uzavřené kupní smlouvy, ale vznikly mu také náklady na výrobu, balení, cestu tam a často i cestu zpět.

Je to trochu jako odejít z hospody bez zaplacení?

Právně to není stejná situace, takže z toho nechceme vyrábět právnickou poučku. Ekonomicky je ale to přirovnání překvapivě výstižné. Představte si, že přijdete do restaurace, objednáte si svíčkovou, kuchař ji podle vaší objednávky připraví, číšník ji donese ke stolu – a vy si mezitím obléknete kabát a odejdete.

Možná namítnete: „Ale já jsem ji přece nesnědl.“ To je pravda.

Jenže kuchař ji už uvařil.

Práce proběhla.

Suroviny se spotřebovaly.

Náklady vznikly.

A přesně v tom je podobnost s nevyzvednutou objednávkou vyráběnou v JIT. To, že zákazník výrobek nakonec nepřevzal, nevrátí švadlence čas ani látku zpátky do role.

Může se vrácený kus prodat někomu jinému?

Naštěstí ano. Pokud se nevyzvednutý výrobek vrátí v pořádku, může se dostat do našeho Outletu a dostat další šanci. To je rozhodně lepší než ho vyhodit. Ale ekonomicky tím původní objednávka nezmizí. Firma stále zaplatila výrobu, první balení a dopravu. Výrobek musí někdo přijmout zpět, zkontrolovat, administrativně zpracovat, uložit a později znovu zabalit a expedovat jinému zákazníkovi.

A je tu ještě jeden docela podstatný detail: nevyzvednutý výrobek už v Outletu neprodáváme za původní cenu, ale se slevou 20 %. Stejnou slevu mají také bezvadné výrobky vrácené zákazníkem například kvůli výměně velikosti.

Takže věta: „Vždyť to prodáte někomu jinému.“ je podobná jako říct restauraci: „Tu studenou svíčkovou prostě prodejte dalšímu hostovi. A dejte mu na ni rovnou dvacet procent slevu.“

Teoreticky je tam pořád jídlo. Ekonomika té původní transakce už ale vypadá úplně jinak. Výrobek jsme jednou na konkrétní objednávku vyrobili, zaplatili jeho cestu k zákazníkovi a zpět, znovu ho zpracovali – a podruhé ho nabízíme minimálně o 20 % levněji.

Právě proto nevyzvednutá dobírka není jen balíček, který se nám vrátil. Je to skutečný náklad, který už vznikl a který druhý prodej nedokáže jednoduše vymazat.

Nevyzvednuté zásilky nakonec zaplatí i zákazníci, kteří svoje balíčky přebírají

Tohle je nepříjemná, ale velmi jednoduchá ekonomická skutečnost.

Firma nemůže dlouhodobě financovat ztráty z nevyzvednutých dobírek z kouzelného trezoru. Pokud vznikají náklady, musí se někde zaplatit. Stejně jako náklady na vratky, platební služby, účetnictví nebo ztráty materiálu jsou nakonec součástí celkové ekonomiky firmy. To znamená, že neodpovědné chování části zákazníků nepřímo zatěžuje také ty, kteří objednávají normálně, komunikují a zásilky přebírají.

Nic v podnikání totiž není zdarma. Jen někdy účet zaplatí někdo jiný.

Proč tedy dobírku vůbec nabízíme?

Protože ji část zákazníků preferuje. Někdo nechce platit kartou, jiný nemá rád online platby a další je zvyklý zaplatit až při převzetí. To respektujeme. Dobírka ale pro obchodníka znamená vyšší finanční riziko než platba předem, protože celou objednávku připraví dřív, než dostane svoje peníze.

U klasického skladu hotových výrobků je nepřevzetí nepříjemné. U JIT přidává ještě jednu vrstvu: výrobní práce mohla být spuštěna právě kvůli této konkrétní objednávce.

Proto je fér připomenout: dobírka znamená platbu při převzetí. Ne právo rozhodnout se až při převzetí, jestli objednávku vůbec chceme.

Dobírku nechceme rušit kvůli lidem, kteří ji používají normálně

Bylo by jednoduché říct: „Máme s nevyzvednutými zásilkami problém, takže dobírku rušíme.“

Jenže tím bychom potrestali zákazníky, kteří na dobírku objednávají roky, zásilky normálně přebírají a nikdy nám žádný problém nezpůsobili. To nám nepřipadá fér. Raději chceme vysvětlovat, že dobírka není bezplatná pojistka proti vlastnímu rozhodnutí. Je to platební metoda založená na určité míře důvěry na obou stranách.

Zákazník věří, že obchodník pošle to, co slíbil. Obchodník věří, že zákazník převezme a zaplatí to, co si závazně objednal.

A když tuhle důvěru opakovaně zneužívá jedna strana, účet nakonec nenese jen ona. Nesou ho všichni.

A co zákonné odstoupení od smlouvy?

To je samozřejmě něco jiného.

Spotřebitel má při nákupu na dálku za zákonných podmínek právo od smlouvy odstoupit. To je normální součást e-commerce a firma s tím musí počítat. Důležitý rozdíl je v komunikaci. 

„Objednávku ruším / odstupuji od smlouvy.“ je právní jednání.

„Prostě si pro balík nepřijdu.“ ale není totéž.

Proto zákazníkům vždy doporučujeme, aby s námi komunikovali. Pokud se něco stalo, změnila se situace nebo objednávku už nechcete, dejte nám vědět. My to chápeme. Ale balík, který týden cestuje republikou sem a tam, číst myšlenky neumí.

Výměny a vratky jsou také náklad

Spotřebitelský e-shop musí počítat i s tím, že část výrobků se vrátí. Zákazník může potřebovat jinou velikost. Může využít zákonné právo na odstoupení. Může nastat reklamace. To všechno znamená další práci.

Někdo musí zásilku převzít, otevřít, dohledat objednávku, výrobek zkontrolovat, zpracovat dokumentaci, případně vrátit peníze nebo zařídit výměnu. U nás navíc vrácené kusy nekončí automaticky jako odpad. Dostanou se se slevou do Outletu. To je rozumné z hlediska dalšího využití výrobku.

Ale lidská práce potřebná ke zpracování vratky tím nezmizí.

Platební brána také nepracuje zdarma

Když zákazník zaplatí kartou, mezi zákazníkem a námi nestojí jen internetové tlačítko. Platba prochází platebním systémem, jehož provoz něco stojí.

Podle poskytovatele a konkrétního tarifu může obchodník platit procentní nebo fixní poplatek z transakce či další související poplatky. Jednotlivá částka může vypadat malá. Při tisících objednávek už malá není. A je to další z nákladů, které zákazník na hotovém tričku nevidí.

E-shop sám také není zdarma

Doména.

Hosting.

E-shopové řešení.

Programování.

Údržba.

Aktualizace.

Fotografie.

Produktové popisy.

SEO.

Napojení na dopravce a platební brány.

E-mailové služby.

Zabezpečení.

Účetní a skladové systémy.

Zálohování.

Tohle všechno potřebujete ještě předtím, než první zákazník klikne na tlačítko Objednávka zavazující k platbě. Internetový obchod tedy není ani omylem beznákladová alternativa kamenné prodejny. Má jen jiné náklady.

Daně nejsou zisk firmy

Velmi častý omyl vzniká také při pohledu na konečnou cenu výrobku. Zákazník zaplatí například určitou částku a může mít pocit, že celá putuje výrobci. Neputuje.

Plátce DPH odvádí z příslušných zdanitelných plnění daň státu. Firma platí odvody za zaměstnance, daň z příjmů a další zákonné platby podle své situace. Takže:

prodejní cena ≠ zisk.

A ani:

tržba ≠ peníze, které majiteli firmy zůstaly v kapse.

Mezi těmito čísly stojí docela dlouhý zástup lidí, institucí a faktur.

Firma potřebuje i zisk

A ano - firma musí mít také zisk. Tohle slovo někdy zní skoro sprostě, ale bez zisku není dlouhodobě možné obnovovat stroje, investovat do vývoje, zvládat horší období, držet pracovní místa ani vytvářet finanční rezervu. Firma, která dlouhodobě prodává za cenu: materiál + mzda + nula

není dobročinný podnik. Je to podnik, který jednoho dne přestane existovat. Zisk tedy není automaticky přirážka za chamtivost. Je to cena za to, že firma může fungovat i příští rok.

Proč nemůže české tričko stát stejně jako nejlevnější dovoz?

Protože ekonomické podmínky výroby nejsou stejné. Česká firma platí české mzdy, české zákonné odvody, energie, provoz dílny, místní služby, účetnictví a další náklady odpovídající prostředí, ve kterém funguje. Velká zahraniční výroba může využívat úplně jinou úroveň mezd, obrovské objemy, vysokou automatizaci a efekt rozsahu.

Pokud továrna vyrobí desetitisíce identických kusů, může fixní náklady rozpočítat mezi obrovské množství výrobků. My u běžného sortimentu vyrábíme až podle konkrétních objednávek. Jsou to jednoduše dva jiné výrobní modely. Porovnání jen podle cenovky proto často porovnává hrušky s tričky.

Znamená dražší automaticky kvalitnější?

Ne.

Stejně jako české automaticky neznamená kvalitní. Vyšší cena může odrážet dražší materiály, evropskou práci, menší efekt rozsahu, komplikovanější konstrukci, servis zákazníkovi nebo kvalitnější zpracování. Může ale také odrážet drahý marketing a značku. Proto cena sama není důkaz kvality. My můžeme vysvětlit proč naše výroba stojí to, co stojí. Jestli výrobek za tu cenu dává smysl právě vám, už je vaše rozhodnutí. A tak je to správně.

Co tedy skutečně platíte, když si koupíte naše tričko?

Neplatíte pouze kus bambusového úpletu.

Platíte materiál a komponenty.

Vývoj a konstrukci střihu.

Přípravu výroby.

Práci lidí, kteří výrobek řežou, tisknou, šijí, kontrolují a balí.

Část nákladů na stroje, dílnu a energie.

Administrativu, e-shop a zákaznický servis.

Povinné odvody, daně a další zákonné náklady.

Obal, platební služby a část logistického systému.

A také ekonomické náklady spojené s tím, že ne každá objednávka proběhne dokonale - někdo vrací velikost, někdo reklamuje výrobek a někdo si bohužel objedná dobírku, nechá nás konkrétní kus vyrobit a potom se rozhodne, že nejjednodušší komunikace bude žádná komunikace.

To všechno je součástí reálné ceny podnikání.

Cena trička je zmenšená ekonomika celé firmy

Když se na hotové tričko podíváte jen jako na kus látky se čtyřmi švy, může jeho cena působit vysoká. Když se ale podíváte na celou cestu, začne dávat mnohem větší smysl.

Materiál → vývoj → objednávka → výroba → lidé → stroje → kontrola → administrativa → balení → doprava → zákaznický servis → daně → riziko → investice do další výroby.

A u našeho běžného sortimentu je mezi objednávkou a výrobou ještě jedno důležité spojení: objednávka konkrétního zákazníka je důvodem, proč konkrétní kus vůbec vznikne.

Proto je pro nás objednávka závazek na obou stranách. My se zavazujeme výrobek připravit a dodat. Zákazník se při řádně uzavřené smlouvě zavazuje splnit svoji část obchodu, včetně zaplacení. Právě proto také objednávkový proces e-shopu nemluví o nezávazné rezervaci, ale o objednávce zavazující k platbě.

Nejdřív objednávka. Potom výroba. A ekonomika musí fungovat na obou stranách

Just in Time nám umožňuje nevyrábět běžné hotové výrobky naslepo do skladu. Má ale jednu velmi prostou podmínku: objednávka musí něco znamenat. Pokud máme vyrábět až podle skutečných objednávek, potřebujeme se také rozumně spolehnout, že zákazník, který objednávku vytvořil, o výrobek skutečně stojí. Protože mezi kliknutím na Objednávka zavazující k platbě a okamžikem, kdy balíček dorazí k zákazníkovi, už dávno neběhají jen nuly a jedničky v počítači.

Běží stroje.

Spotřebovává se materiál.

Pracují lidé.

Vznikají skutečné náklady.

A právě proto je pro nás nejlepší vztah mezi zákazníkem a výrobcem vlastně docela obyčejný: Vy objednáte to, co opravdu chcete. My vyrobíme to, co jste si opravdu objednali. A pak už může ekonomika Just in Time fungovat tak, jak má.

Kam pokračovat?

Celou cestu konkrétní objednávky od nápadu až po expedici popisujeme v článku Jak vzniká naše funkční oblečení? Od prvního nápadu až po hotový výrobek. Proč jsme se rozhodli držet výrobu v České republice, vysvětlujeme v článku Proč vyrábíme v Česku? Protože chceme vědět, co se děje za dveřmi dílny. Rozdíly mezi výrobou podle konkrétních objednávek a modely založenými na předem vyrobeném množství oblečení najdete v článku Slow fashion vs. fast fashion: dva úplně jiné způsoby výroby oblečení.